Řeholní představený v Kodexu kanonického práva
Začneme zcela banálním konstatováním: postava představeného k řeholnímu životu nerozlučně patří. Potvrzuje to nejen historická zkušenost řeholního života a platné právo, ale i výsledek poměrně nedávných „experimentů“. Dokument Bratrský život ve společenství z r. 1994 k tomu říká, že určitá nedůvěra vůči autoritě a reakce zaměřená proti autoritářským a strnulým strukturám měla někdy dokonce za důsledek, že někteří označili autoritu za nadbytečnou pro život komunity a jiní jí nechali jen úkol koordinovat iniciativy členů. Určitý počet komunit tak dospěl k tomu, že žil bez představeného, a jinde zase začali přijímat všechna rozhodnutí společně. Takové experimenty se však ukázaly jako kontraproduktivní a vedly ke znovuobjevení potřeby osobní autority a její úlohy.[1]
Z hlediska kanonického práva o nutnosti autority v řeholním životě není pochyb: každá řeholní komunita musí mít ve svém čele představeného ustanoveného podle předpisů práva (kán. 608); stejně tak i každá provincie (v institutech, které se dělí na provincie) musí mít vlastního představeného (srov. kán 621) a nad celým institutem má pravomoc nejvyšší představený (kán. 622).
Co obnáší úřad představeného
Kánon, který uvádí článek o představených, stanovuje, že mají plnit svůj úkol a vykonávat svou moc v souladu s obecným i vlastním právem (kán. 617). Zde se budeme zabývat jen obecným právem, které je společné všem institutům.
Předpisy práva tak vymezují moc představených, ukládají jim povinnosti a přiznávají práva.
Pro pochopení úřadu představeného jsou zásadní dva kánony: 618 a 619 (které představeným doporučuji jako duchovní četbu). Vyjadřují totiž smysl autority a ducha, v němž se má vykonávat.
Prvním cílem úřadu představeného je snažit se spolu s jemu svěřenými řeholníky vytvářet bratrské/sesterské společenství v Kristu, kde se nadevše hledá a miluje Bůh. Moc, která k jejich úřadu patří, mají vykonávat v duchu služby.
Z výše řečeného vyplývá pro představené řada úkolů a povinností: mají být vnímaví vůči Boží vůli a řídit jim svěřené bratry/sestry jako Boží děti, vzbuzovat jejich dobrovolnou poslušnost s úctou vůči lidské osobě, ochotně jim naslouchat, podporovat jejich sjednocení pro dobro institutu a církve, přiměřeným způsobem uspokojovat jejich osobní potřeby, pečlivě se starat o nemocné a navštěvovat je, napomínat neklidné, utěšovat malomyslné, být trpělivý vůči všem. Kromě toho je mají často živit pokrmem Božího slova, vést je k slavení liturgie, být jim vzorem v pěstování ctností a v zachovávání zákonů a tradic institutu.
Výše zmíněné kánony tyto požadavky dále nerozvádějí, jsou však podrobněji vysvětleny v dokumentu Služba autority a poslušnost.[2]
Tyto povinnosti však nic neubírají na moci přestaveného, který má právo (a povinnost) rozhodovat a přikazovat, co se má konat.
Pravomoc představeného
Kodex obsahuje nemálo kánonů, které dávají představeným rozhodovací pravomoc a/nebo jim ukládají povinnosti. Tato ustanovení lze rozdělit do několika oblastí.
Formace: úkolem představených je přijímat kandidáty, připouštět nebo nepřipouštět je ke slibům, případně prodloužit období formace, starat se o trvalou formaci řeholníků.[3]
Řeholní disciplína: dávat povolení ke vzdálení se z řeholního domu, dávat řeholníkům příslušná povolení k nakládání s majetkem.[4]
Apoštolát: dávat řeholníkům povolení k přebírání úkolů mimo institut, komunikovat s diecézním biskupem ohledně různých aspektů apoštolátu.[5]
Omezení moci
Právo však stanovuje nejen oblasti, v nichž má představený pravomoc, ale obsahuje i několik ustanovení, která moc přestaveného konkrétně omezují.
Prvním a podstatným omezením je povinnost představených mít vlastní radu a využívat ji při výkonu svých úkolů (kán. 627 § 1). Jak obecné, tak vlastní právo pak stanovuje, při kterých rozhodnutích je vyjádření rady nezbytné pro platnost jednání (kán. 627 § 2). Toto omezení je podstatné, protože v některých případech právo stanovuje, že představený nemůže učinit určitý úkon, jestli předtím nezískal souhlas nadpoloviční většiny své rady.[6] V praxi to znamená, že rada může zabránit představenému v některých úkonech (protože kdyby představený jednal bez souhlasu své rady, úkon by byl neplatný).[7] V dalších případech se nevyžaduje souhlas, ale jen projednání v radě[8], to znamená, že představený by jednal neplatně, kdyby záležitost s radou neprojednal. Když se však s radou poradil, jeho jednání je platné, i kdyby šel proti názoru většiny. To by však neměl dělat bez dostatečného důvodu (kán. 127 § 2).
Pro úplnost je třeba dodat, že rádcům kodex ukládá povinnost vyjádřit upřímně svůj názor a také zachovávat tajemství v záležitostech, které to vyžadují (kán. 127 § 3).
Další oblastí, kde Kodex přestaveného určitým způsobem omezuje, je správa majetku. I když platí obecné pravidlo, že správa majetku přísluší představenému jako tomu, kdo bezprostředně řídí právnickou osobu[9] (kán. 1279 § 1), představený nemá tuto správu vykonávat osobně. Nejvyšší představený a provinční představený nesmějí být zároveň i ekonomy, právo to výslovně zakazuje. Pro místní komunitu to sice kategoricky nezakazuje, ale říká, že je potřeba, aby funkce představeného a ekonoma zastávaly dvě různé osoby, „nakolik je to možné“ (kán. 636 § 1). Znamená to tedy, že místní představený může mít na starosti zároveň i správu majetku, jen když není možné určit ekonoma. Vždy však platí, že ekonom vykonává svou funkci pod vedením příslušného představeného. Jestliže na jednu stranu tato norma osvobozuje představeného od přímé starosti o správu majetku se vším, co toto obnáší, na straně druhé mu znemožňuje nakládat s majetkem nezávisle.
Další omezení se týká zcela jiné oblasti, a tou je svědomí řeholníků. Kodex nařizuje, že představení musejí ponechat členům náležitou svobodu ve věcech svátosti smíření a duchovního vedení (kán. 630 § 1). K tomu patří, že jsou-li představení kněží, nesmějí od řeholníků jim svěřených vyžadovat, aby se u nich zpovídali; udílet svátost smíření jim smějí, jen když o to řeholníci dobrovolně požádají (kán. 630 § 4). Všichni představení pak mají také výslovně zakázáno, aby jakýmkoliv způsobem naváděli jim svěřené řeholníky k tomu, aby jim sdělovali záležitosti svědomí (kán. 630 § 5).
Setrvání v úřadě
Nezřídka se lze setkat s řeholníky/řeholnicemi, kteří velkou část (nebo dokonce většinu) života zastávali službu představeného. Někdy je tento fakt brán jako samozřejmost, jindy zase vzbuzuje nemálo kritiky mezi těmi, kteří představenými nejsou. Je tedy legitimní si položit otázku, jestli kodex nějak upravuje dobu, po kterou jedna osoba může zastávat úřad představeného. Odpověď není tak snadná, jak by se mohlo zdát. V první řadě je třeba říci, že kodex rozlišuje mezi nejvyšším představeným a ostatními představenými. Nejvyšší představený (a představený právně samostatného domu) může být v úřadě na neomezenou dobu, tj. až do smrti, jestli to tak určují stanovy institutu.[10] Pro všechny ostatní platí, že musejí být ustanovení na dobu určitou (kán. 624 § 1). Kodex však neupřesňuje, jak dlouhé může být jedno období a kolikrát za sebou mohou představení vykonávat úřad představeného, stanovuje jen obecné pravidlo, jehož konkretizaci nechává na vlastním právu: „Vlastní právo zabrání vhodnými normami, aby představení, ustanovení na dobu určitou, setrvali déle bez přerušení v řídících úřadech“ (kán. 624 § 2).
Řeholní instituty tak většinou stanovují nejen délku úřadu představeného na jednotlivých úrovních řízení, ale také maximální počet za sebou jdoucích období, po něž mohou vykonávat stejný úřad. Je však třeba podotknout, že to samo o sobě nestačí k naplnění toho, co vyžaduje kán. 624 § 2, protože se zde nemluví o setrvávání v konkrétním úřadě, ale obecně v řídících úřadech. Může se tak stát, že řeholník je představeným nepřetržitě třeba i 30 let, aniž by přitom porušil předpisy vlastního práva: dvě období místním představeným, pak jedno nebo dvě období provinčním představeným, a pak znovu místním představeným… V takovém případě, i když není porušena litera zákona (v tomto případě norem vlastního práva), se určitě jedná o porušení předpisu kodexu, vyjádřeného ve výše citovaném kánonu.
Někdy se praxe neustálého ustanovování stále stejných osob do úřadu představeného ospravedlňuje tím, že je obtížné najít vhodné řeholníky, kteří by mohli (anebo chtěli) tento úřad zastávat. Zde je dobré připomenout, že nelze vinu jednoduše svalovat na řeholníky, kteří nejsou tak zodpovědní, pevní, spolehliví, jako tomu bylo dříve… Úkolem autority je i umožnit, aby řeholníci jí svěření mohli plně dozrát a rozvinout své dary. V tomto ohledu může být zajímavé, co stanovuje vlastní právo Institutu Dcer Panny Marie Pomocnice: dává provinciální představené a její radě za úkol hledat sestry, které mají vlastnosti vhodné pro úkoly formace a řízení a zajistit jim konkrétní přípravu, i vzdálenou, a možnost získat vhodné zkušeností v úkolech, které vyžadují zodpovědnost.[11] Jinými slovy jde o to vyhlédnout osoby, které mají vhodné vlastnosti a dlouhodobě je nepřímo připravovat na případné převzetí úřadu představeného.
Je však třeba zmínit i opačnou situaci, a tou je odvolání z úřadu před vypršením mandátu. Kodex explicitně stanovuje, že představení mohou být odvoláni z úřadu, nebo mohou být přeloženi na jiný úřad, nestanovuje však důvody, které mohou vést k takovým opatřením, nechává to zcela na vlastním právu institutů (kán. 624 § 3). Z toho vyplývá, že když je představený jmenovaný nebo zvolený do určitého úřadu, neznamená to samo o sobě, že má absolutní právo zůstat v úřadu až do vypršení stanovené doby. Důvody odvolání určené vlastním právem nemusejí být vůbec trestně právní povahy, mohou být stanoveny i velmi obecně, např. „ze spravedlivého důvodu nebo z nutnosti“. Konkrétně takovými důvody mohou být špatné vykonávání úřadu, odůvodněné požadavky obecného blaha nebo zainteresované většiny, subjektivní potřeby dotyčného, nové potřeby nebo změny vzniklé podstatnou reorganizací komunity.[12]
Autorita v řeholním životě je ve službě hledání Boží vůle. Proti tomu se staví jak autoritářství, které se snaží především prosazovat vlastní vůli, tak i rezignace, jež se vyhýbá přijímání rozhodnutí. Zodpovědnost za správné řízení však neleží jen na představených, ale i na řeholnících, kteří jsou jim podřízeni. I oni totiž mohou zvolit buď cestu spolupráce nebo odmítání autority či naopak delegování všeho na autoritu.
Michaela Pitterová, saleziánka
[1] Srov. Kongregácia pre inštitúty zasväteného života a spoločnosti apoštolského života, Bratský život v spoločenstve, 2. februára 1994, č. 48, in https://www.kbs.sk/obsah/sekcia/h/dokumenty-a-vyhlasenia/p/dokumenty-vatikanskych-uradov/c/bratsky-zivot-v-spolocenstve.
[2] Srov. Kongregace pro instituty zasvěceného života a společnosti apoštolského života, Instrukce Služba autority a poslušnost, 11. května 2008, č. 13 a 14, in http://www.kvpzr.cz/studijni-materialy/instrukce-autorita-poslusnost
[3] Srov. kán. 641, 653 č. 3, 647 § 3, 649 § 2, 653 §, 657 § 2, 689 § 1, 661.
[4] Srov. kán. 665, 668, 672, který odkazuje na kán. 285 § 4 a 286.
[5] Srov. kán. 671, 678 § 3, 681 § 2, 682.
[6] Jedná se o následující kánony: 638 § 3, 647 § 1 a 2, 665 § 1, 684 § 1 a 3, 686 § 1 a 3, 688 § 2, 690, 703. Kromě toho kán. 656 č. 3 vyžaduje vyjádření rady, což může být buď souhlas, nebo projednání, ale většina institutů v tomto případě (připuštění ke slibům) vyžaduje souhlas.
[7] Je třeba dát pozor na to, že představený může jednat, jen když dá souhlas nadpoloviční většina rádců a představený nehlasuje se svou radou. Má-li rada sudý počet členů a polovina je pro a polovina proti, představený souhlas nezískal a nemůže platně vykonat úkon, pro který žádal schválení. Představený v takovém případě nemůže rozhodnout svým hlasem. Stanovuje to tak autentická interpretace Papežské komise pro autentickou interpretaci Kodexu kanonického práva (dnes Papežská rada pro legislativní texty) ze 14. května 1985. Z pravidla, že představený nehlasuje se svou radou, jsou možné výjimky, ospravedlněné tradicí řádu, musejí však být schváleny Svatým stolcem. Takovou výjimku má např. řád dominikánů.
[8] Jedná se o kánony 689 § 1, 697.
[9] Právnickou osobou v kanonickém právu je řeholní dům, provincie a institut. Zároveň tomu nemusí odpovídat právnická osoba ve světském právu.
[10] Platí to např. pro generálního představeného jezuitů.
[11] Srov. Pravidla Institutu Dcer Panny Marie Pomocnice, čl. 100.
[12] Srov. Domingo ANDRÉS, Le forme di vita consacrata, Ediurcla, Roma 2005, 171.