Odchod z řeholního institutu

0 Kánonické právo

Téma odchodu z řeholního institutu je bolestné a v poslední době dělá starosti mnoha představeným a nejenom jim.

Jeho aktuálnost dosvědčuje také skutečnost, že poslední plenární zasedání Kongregace pro instituty zasvěceného života a společnosti apoštolského života v lednu letošního roku se zabývalo právě věrností v zasvěceném životě. Tento článek rozhodně nechce nikoho povzbuzovat k opuštění řeholního života, úmyslem je podat přehled o předpisech kanonického práva, které se k tomu váží, a pomoci tak předejít některým nedorozuměním a chybám v jejich aplikaci.

Kodex kanonického práva upravuje tři různé způsoby, kterými lze opustit řeholní institut: přestup do jiného institutu, vystoupení, propuštění. Zatímco přestup je vždy dobrovolný, vystoupení může být dobrovolné či nedobrovolné, propuštění je vždy nedobrovolné (a zde se jím nebudeme zabývat, protože by vyžadovalo samostatné pojednání). Pod pojmem vystoupení z institutu se skrývá několik různých situací: dobrovolný odchod po uplynutí doby dočasné profese, dobrovolné opuštění institutu na základě žádosti (tzv. dispenz), nepřipuštění ke složení profese. Kodex do této kapitoly zahrnuje i exklaustraci (kán. 686 – 687), která však není definitivním odchodem z institutu, ale jen dočasným vzdálením se z něho.

Přestup

Přestup do jiného institutu (kán. 684 – 685) se týká pouze řeholníků, kteří složili doživotní sliby, a umožňuje jim změnit institut, aniž by přitom byť i jen na chvíli přestali být řeholníky. Příslušné kánony kodexu jsou poměrně jasné, a tak se jim nebudeme blíže věnovat. Je však vhodné podotknout, že přestup je možný jak z apoštolského institutu do kontemplativního, tak i naopak, kodex neobsahuje žádná omezení v tomto smyslu.

Pokud chce změnit institut řeholník s dočasnými sliby, musí nejdříve vystoupit z dosavadního institutu (uplynutím doby dočasné profese nebo udělením indultu k vystoupení) a začít od začátku formaci v novém institutu.

Opuštění institutu v období noviciátu

Noviciát, kterým začíná život v institutu, je obdobím, kdy je třeba rozlišit povolání noviců (srov. kán. 646). Novic ještě není členem institutu a může ho kdykoli svobodně opustit. Neměl by to dělat bez řádného rozlišování a konzultace s představenými, ale právně není nikterak vázán a nemusí ani udat důvod. Také institut (tj. ta autorita, která je kompetentní přijímat do noviciátu, nikoli novicmistr), když dospěje k závěru, že novic není pro institut vhodný, ho může kdykoli propustit (kán. 653 § 1). Kodex nepožaduje po představeném, aby udal důvody propuštění, takže je na jeho uvážení, jestli je uvede a které z nich uvede.

Charakter zkoušky tohoto období je zřejmý i z předpisů týkajících se ukončení noviciátu: „Po dokončení noviciátu sa novic, ak je uznaný za súceho, má pripustiť k dočasnej profesii, ináč sa má prepustiť; ak zostáva pochybnosť o jeho súcosti, vyšší predstavený môže predĺžiť čas probácie podľa normy vlastného práva, nie však na dlhšie než šesť mesiacov“ (kán. 653 § 2). I když se zde používá termín „propuštění“, znamená to ve vlastním slova smyslu „nepřipuštění k profesi“. Nevyžadují se žádné formality, protože noviciát je obdobím zkoušky a novic ještě není členem institutu. Zodpovědností představeného před církví a před vlastním institutem je na jedné straně připustit toho, který je vhodný, a na druhé straně nepřipustit toho, kdo vhodný není.

Vystoupení po vypršení dočasných slibů

Období dočasné profese je jiné, řeholník je členem institutu a je vázán sliby. Nejedná se již o období rozlišování povolání, ale o prohlubování formace, aby se členové naučili naplno vést život vlastní institutu a lépe uskutečňovat jeho poslání (srov. kán. 659 § 1). I když se Bohu život nedává na zkoušku[1], církev z pedagogických důvodů nechává řeholníkům čas, aby měli možnost se posílit ve věrnosti svému povolání.

Když vyprší čas dočasné profese, řeholník může svobodně institut opustit (kán. 688 § 1). I zde platí, že takový krok by neměl dělat bez řádného rozlišování a komunikace s představenými, z hlediska práva je však řeholník zcela svobodný, nemá závazky k institutu a může ho opustit i bez udání důvodů. Po uplynutí doby, na kterou byla profese složena, sliby vyprší o půlnoci dne, který má stejné číslo jako ten, kdy byly skládány (kán. 203), a teprve v tu chvíli je řeholník zproštěn závazků.

Stejně tak vyšší představený může řeholníka nepřipustit k obnovení řeholní profese, nebo ke složení doživotní profese, musí k tomu však mít oprávněné důvody a musí to projednat se svou radou (kán. 689 § 1). Důvodem nepřipuštění může být i choroba, jak tělesná, tak duševní, kromě případu, kdy řeholník onemocněl z nedbalosti institutu nebo v důsledku práce vykonané v institutu (kán. 689 § 2). Zvláštní případ nastává, když řeholník během dočasné profese onemocní těžkou duševní chorobou. Nejedná se o jakoukoli duševní nemoc, ale o tu, která člověka zbavuje schopnosti užívat rozum (případné „světlé chvilky“ tu nehrají roli). Takový člověk sice nemůže složit novou profesi (protože není zodpovědný za své činy), ale ani nemůže být propuštěný z institutu (kán. 689 § 3). Institut se o něj musí postarat po celou dobu jeho života, ať již v komunitě, nebo psychiatrické léčebně, je-li to potřeba. Je proto velmi důležité si včas všimnout možných příznaků duševní poruchy a nenechat takové jedince složit první sliby. 

Dispenz

Když chce řeholník opustit institut, zatímco je vázán sliby (buď proto, že ještě nevypršelo období dočasných slibů, nebo proto, že je vázán sliby doživotními), obvykle se hovoří o žádosti o dispenz. Technicky se však jedná o indult na opuštění institutu, který s sebou nese i dispenz od slibů a od všech závazků vyplývajících z řeholní profese (kán. 692).

Jestliže chce řeholník opustit institut před vypršením doby dočasné profese, musí o to požádat nejvyššího představeného institutu. K tomuto kroku se vyžadují vážné důvody, které v žádosti musejí být vyjádřeny. I když v tomto případě řeholník složil sliby jen na dobu určitou, vzal na sebe tento závazek nikoli soukromě, ale před Bohem a před církví a nemůže s ním nakládat lehkovážně, proto nestačí jakékoli důvody, ale jen vážné. Nejvyšší představený se souhlasem své rady může dát příslušný indult (není však povinen ho dát, mohl by ho i odmítnout a v tom případě by řeholník musel počkat na vypršení doby, na kterou složil sliby). V institutech papežského práva není potřeba, aby indult potvrdila další autorita, zato v institutech diecézního práva a v samostatných klášterech, které kromě svého vlastního představeného nemají jiného vyššího představeného, indult musí být potvrzen diecézním biskupem domu, do kterého řeholník patří (kán. 688 § 2).

Chce-li vystoupit z institutu řeholník, který je vázán doživotními sliby, toto rozhodnutí je mnohem závažnější a tomu odpovídají i příslušná pravidla. V první řadě, „profes s doživotnými sľubmi nemá žiadať indult na opustenie inštitútu, ak nemá na to veľmi vážne dôvody, zvážené pred Pánom“ (kán. 691 § 1). Je třeba si uvědomit, že žádný řeholník nemá právo opustit institut, protože se svobodně a dobrovolně zavázal sliby na celý život. Církev však ve svém milosrdenství a ve prospěch spásy duší za určitých okolností tuto možnost dá. Řeholník, když žádá o dispenz, tedy nevyužívá práva, ale žádá o udělení milosti.

Žádost se podává nejvyššímu představenému institutu, který ji pak předloží příslušnému představenému (kán. 691 § 1). Tímto představeným je v každém případě Apoštolský stolec, ale v institutech diecézního práva to může být i biskup diecéze, v které se nachází dům, do kterého řeholník patří (kán. 691 § 2). Řeholník ve své žádosti musí popravdě vyjádřit ony velmi vážné důvody, které ho vedou žádat o indult k vystoupení z institutu. Nejvyšší představený pak tuto žádost doprovodí vyjádřením svým a své rady (kán. 691 § 1). Úkolem představeného není jen informovat o tom, jestli on a jeho rada souhlasí nebo ne s udělením indultu. Musí zodpovědně prostudovat daný případ a poskytnout Apoštolskému stolci (nebo biskupovi) všechny podklady, které mohou napomoci k tomu, aby si mohl vytvořit co nejpřesnější představu o daném případu a odpovídajícím způsobem rozhodnout.[2] Přitom je dobré mít na paměti, že případný indult by byl neplatný, kdyby se zakládal na nepravdivých informacích (srov. kán. 63).

Je-li řeholník zároveň knězem nebo jáhnem, k žádosti musí připojit i vyjádření biskupa, který je ochotný ho inkardinovat do diecéze, nebo alespoň přijmout na zkoušku, protože jinak nemůže být indult udělen (kán. 693). Indult pak vstoupí v platnost, když je klerik skutečně inkardinován. Je-li však přijat na zkoušku, dokud zkouška trvá, jedná se o exklaustraci, kdy klerik má dovolení žít mimo institut. Když je pak inkardinován (buď výslovně, nebo automaticky po pěti letech), vstoupí v platnost indult a klerik je dispenzován od slibů a od závazků k institutu. Odmítne-li ho však biskup, indult ztrácí platnost a řeholník se musí vrátit do svého institutu, nebo podat novou žádost o vystoupení a přijetí do jiné diecéze, kde bude biskup ochotný ho přijmout.

Kodex nepočítá s možností vystoupení klerika z institutu, aniž by byl inkardinovaný do diecéze, ale praxe Kongregace při instituty zasvěceného života a společnosti apoštolského života to ve výjimečných případech umožňuje. Když tedy klerik chce opustit institut a nechce být inkardinovaný do diecéze, nebo nemůže najít žádného biskupa, který by byl ochotný ho přijmout, může požádat o indult a uvést, že nehodlá vykonávat kněžskou (jáhenskou) službu. Je-li mu indult udělen, vstoupí v platnost, ale klerik „nemôže vykonávať posvätné rády, kým nenájde biskupa, ktorý ho po primeranej probácii prijme do diecézy […] alebo mu aspoň dovolí vykonávať posvätné rády“ podle kán. 701, který se na tyto případy aplikuje.

Některé praktické otázky ohledně dispenze

Ve všech případech, kdy je udělen indult k vystoupení z institutu, vstupuje v platnost, jen když ho řeholník při oznámení neodmítne (kán. 692). Je třeba zdůraznit, že se nevyžaduje výslovné přijetí, stačí, když řeholník neodmítne. Na druhou stranu, když indult odmítne, zůstává nadále řeholníkem se všemi právy a povinnostmi a to je třeba takovému řeholníkovi připomenout.

Udělení indultu řeholníkovi s doživotními sliby je také třeba oznámit ve farnosti, kde byl pokřtěn, aby to mohlo být zaznamenáno v knize pokřtěných (kán. 535 § 2).

Řeholník, který žádá o vystoupení z institutu, musí pamatovat na to, že je členem institutu a je vázaný sliby a všemi povinnostmi, dokud neobdrží příslušný indult. Nejedná se o formalitu, protože řeholník nemůže být věrný Bohu a zároveň porušovat závazky přijaté před Bohem a před církví, dokud jich není zproštěn. Také si musí být vědom, že příslušnost k institutu je svobodné odevzdání života a ne zaměstnanecký poměr, a tudíž nemůže od institutu nic požadovat za jakoukoli činnost, kterou v něm vykonal (kán. 702 § 1).

Představení zase nemohou bezdůvodně zadržovat žádosti řeholníků. Jedná-li se o řeholníka s dočasnými sliby, musejí se jí zabývat a indult buď udělit, nebo odmítnout. Když se jedná o řeholníka s doživotními sliby, je třeba postoupit žádost bez zbytečných odkladů vyšší autoritě, i když nejvyšší představený s žádostí nesouhlasí a je přesvědčen, že řeholník dělá velkou chybu a bude toho litovat (v tomto případě vyjádří svůj motivovaný nesouhlas ve stanovisku, které k žádosti připojuje, ale žádost musí odeslat).

Na druhou stranu, žádost o indult se řeholníkovi v žádném případě nemůže vnutit, musí to být jeho svobodné rozhodnutí a musí o to požádat osobně (není možné, aby někdo žádal místo něho). To však nevylučuje, že někdy může být vhodné řeholníkovi doporučit, aby žádost podal, např. když odmítá žít v komunitě, nebo vážně či soustavně porušuje řeholní závazky. V takovém případě je povinností představeného řeholníka vyzvat, aby se napravil a žil v souladu se svými závazky, zároveň však může dodat, že jestli tyto závazky žít nechce, nebo není schopen, může požádat o vystoupení z institutu.

Vůči řeholníkovi, který z institutu vystupuje, je třeba projevit umírněnost a evangelijní lásku (kán. 702 § 2), tzn. vhodným způsobem mu pomoci v začátcích života mimo institut, v závislosti na situaci, schopnostech, věku řeholníka a na možnostech institutu.

Odchod z řeholního institutu je většinou bolestnou událostí. Ne každý odchod však znamená prohru. Zvláště ve fázi noviciátu, je-li výsledkem poctivého rozlišování, je třeba ho považovat za pozitivní krok.

Složením řeholních slibů se situace radikálně mění, dočasná profese totiž neznamená řeholní život na omezenou dobu. I když se v této fázi sliby skládají na dobu určitou, úmysl nemůže být dočasný („budu řeholníkem na tři roky a pak se uvidí“), kdo se rozhodne skládat první sliby, musí mít úmysl je obnovit a ve svůj čas složit sliby doživotní (srov. can. 607 § 2), pokud se neobjeví nové, nepředpokládané motivy, které povedou k vystoupení z institutu.[3] Je tedy důležité, aby představení připustili ke slibům jen ty, o kterých mají mravní jistotu, že jsou vhodní; kodex jasně říká, že v případě pochybností novic nemá být připuštěn ke slibům, ale má se mu být prodloužen noviciát (srov. kán. 653 § 2). Stejně tak je na zodpovědnosti toho, kdo sliby skládá, aby je skládal s úmyslem vytrvat. Odejde-li řeholník, protože se dostatečně nedbalo na tyto požadavky, můžeme hovořit o určitém selhání. Když však odejde, nebo není připuštěn k dalším slibům, protože se objevily nové, nečekané skutečnosti, které vedou k vystoupení z institutu, je tento krok legitimní součástí rozlišování povolání. Odchází-li řeholník po složení doživotní profese, je to vždy důvod k zamyšlení ze strany institutu: byl opravdu považován za vhodného, když byl připuštěn ke složení profese; dostalo se mu dostatečné pozornosti a doprovázení (srov. kán. 619); byl mu poskytnut prostor k trvalé formaci (srov. kán. 661)… Je však také pravda, že ne vždy je vina na straně institutu, v první řadě je to sám řeholník, kdo je zodpovědný za věrnost v povolání.

Věrnost v povolání přesahuje kompetence práva, ale předpisy kanonického práva v každém případě přispívají k objasnění mnohých otázek a jejich dodržování pomáhá vyhnout se zbytečným chybám, které ovlivňují život jednotlivců i komunit.

Foto: Tomáš Kocún

Michaela Pitterová FMA


[1] Srov. Směrnice pro formaci v řeholních institutech Potissimum institutioni, č. 55.

[2] Srov.  CONGREGAZIONE PER I RELIGIOSI E GLI ISTITUTI SECOLARI. 1984. Procédure pour la séparation d’un membre de son institut. In Informationes SCRIS, roč. 10, č. 1, s. 110.

[3] Srov.  CONGREGAZIONE PER I RELIGIOSI E GLI ISTITUTI SECOLARI. 1977. Profesión temporal sin intención de perseverar. In Informationes SCRIS, roč. 3, č. 1, s. 75.