Dlouhodobá nepřítomnost v řeholním domě

0 Kánonické právo

Poměrně často se objevují dotazy ohledně pravidel týkajících se povolení dlouhodobé nepřítomnosti řeholníka v řeholním domě. Toto téma však nemůžeme rozvinout, pokud alespoň stručně nepřipomeneme charakteristické rysy řeholního života v církvi.

Zasvěcené osoby se profesí evangelijních rad důvěrněji zasvěcují službě Bohu a zcela zvláštním způsobem se spojují s církví a s jejím tajemstvím (srov. LG 44, kán. 573). Jejich forma života, uznaná církví, vyžaduje závazek zachovávat tři evangelijní rady – čistoty, chudoby, poslušnosti (kán. 573 § 2) – a žít v bratrském (sesterském) společenství s těmi, kteří patří do stejné „rodiny“, jíž je příslušný institut (srov. kán. 602).

To platí pro všechny zasvěcené osoby bez rozdílu. Řeholní zasvěcení má však navíc některé charakteristiky, které ho odlišují od jiných forem zasvěcení. Řeholníci se zasvěcují veřejnými sliby, to znamená, že představený je přijímá jménem církve (kán. 1192 § 1), bratrský život prožívají v komunitě (kán. 607 § 2) a je jim vlastní určitá odloučenost od světa (kán. 607 § 3), která neznamená jen konkrétní formu klauzury, ale také určitý styl života, disciplíny, oblékání (a to nemusí nutně znamenat jen řeholní hábit), jimiž se odlišují od okolního světa (jinými slovy, řeholníci musí být „vidět“, nemají splynout se světem, na rozdíl např. od členů sekulárních institutů). Prvním, a tedy nejdůležitějším, apoštolátem všech řeholníků je svědectví jejich zasvěceného života (kán. 673).

Pro naše téma je důležité zdůraznit, že společný život v řeholním domě je jedním z rysů, který odlišuje řeholníky od ostatních forem zasvěceného života, a proto Kodex kanonického práva stanovuje, že řeholníci mají povinnost bydlet ve vlastním řeholním domě (tj. v tom, do kterého je představení určili) a zachovávat společný život (kán. 665 § 1), což je mnohem víc, než jen bydlet pod jednou střechou. Společný život ovlivňuje všechny aspekty jejich života, i samotné prožívání evangelijních rad, jak to výstižně podává dokument Bratrský život ve společenství (č. 44).

Řeholním komunitám bylo také určeno zvláštní poslání v církvi: dávat růst spiritualitě společenství jak uvnitř, tak i v širším společenství církve a ve světě; svědectví komunitního života je v tomto ohledu nevyhnutelné (srov. VC 51).

Krátká vs. dlouhodobá nepřítomnost

Z výše řečeného je tedy zřejmé, že řeholník žijící mimo komunitu musí být výjimkou (porov. Bratrský život ve společenství, č. 65). Kodex proto stanovuje jasná pravidla: „Rehoľníci majú bývať vo vlastnom rehoľnom dome, zachovávajúc spoločný život, a nemajú sa z neho vzďaľovať bez povolenia svojho predstaveného. Ak však ide o dlhodobú neprítomnosť v dome, vyšší predstavený so súhlasom svojej rady a z oprávneného dôvodu môže členovi dovoliť, aby mohol bývať mimo domu inštitútu, nie však dlhšie než rok, ak to nie je z dôvodu liečenia sa z choroby, kvôli štúdiám alebo vykonávaniu apoštolátu v mene inštitútu“ (kán. 665 § 1).

V první řadě nám kánon říká, že se řeholníci nemají svévolně vzdalovat ze svého domu, ani krátkodobě. Každé vzdálení se z domu musí být autorizováno. Někdy se může jednat o implicitní povolení, např. když se jedná o svěřený apoštolát, který vyžaduje pravidelné vzdalování se z domu, nebo o studium, jindy je potřeba si vyžádat výslovné dovolení. Tyto případy jsou většinou zohledněny ve vlastním právu každého institutu, které i stanovuje, kdo z představených může dát které dovolení (jiné je vzdálit se z domu kvůli nějakým pochůzkám nebo návštěvě, jiná je dovolená nebo cesta do zahraničí).

Dlouhodobá nepřítomnost je však něco jiného. Na prvním místě je třeba stanovit, kdy končí krátkodobá a začíná dlouhodobá nepřítomnost. Kodex k tomu mlčí, proto je v kompetenci vlastního práva institutu tuto hranici stanovit (např. pro Dcery Panny Marie Pomocnice jsou to 3 měsíce). Jakmile se jedná o dlouhodobou nepřítomnost, je potřeba zachovat jasná pravidla. V první řadě může dát takové povolení pouze vyšší představený se souhlasem své rady. Vyšší představený znamená provinční nebo nejvyšší (generální) představený (kán. 620), vlastní právo některých institutů však dává tuto pravomoc jen nejvyššímu představenému. Chybí-li souhlas rady, povolení je neplatné. Dále pak se vyžaduje oprávněný důvod. To znamená, že představený musí zvážit důvody, které řeholník předkládá; rada má za úkol mu v tomto rozlišování pomoci. Řeholník má právo požádat o dlouhodobou nepřítomnost, ale nemá žádný nárok na to, aby této jeho žádosti bylo vyhověno, neexistuje právo na život mimo komunitu. Na druhou stranu, nikdo nemůže být nucen žít mimo komunitu, tzn. představení nemohou řeholníkovi nepřítomnost v komunitě vnutit.

Nabízí se však také otázka, co už je nepřítomnost a co ještě ne. Rozlišovacím prvkem není jen fyzická přítomnost v řeholním domě, ale i společný život. Může se tedy stát, že řeholník žije komunitní život, ale pravidelně přenocuje u nemocného rodiče (o víkendech, většinu dní v týdnu). V tomto případě se nemusí jednat o nepřítomnost v řeholním domě, která by podléhala kán. 665. Jiný je však případ řeholníka, který bydlí u rodičů (nebo jinde) a do řeholního domu pravidelně dochází za prací, tak jako ostatní případní zaměstnanci. Jestliže nežije komunitním životem, tak se jedná o nepřítomnost v řeholním domě, na kterou se aplikují pravidla o dlouhodobé nepřítomnosti.

Oprávněné důvody dlouhodobé nepřítomnosti

Otázka zní, jaké mohou být tyto oprávněné důvody. Tři z nich vyjmenovává samotný kánon: léčení nemoci, studium, apoštolát vykonávaný jménem institutu. V těchto případech povolení může trvat tak dlouho, jak dlouho trvá potřeba, tedy i více než rok. Nemocí se rozumí nemoc řeholníka, ať již fyzická či psychická, která skutečně vyžaduje vzdálení se z komunity. Studiem se rozumí jak navštěvování kurzů, tak i samostudium v knihovnách, např. v případě profesorů. Nejedná se však o studium, které si řeholník vymyslí, nýbrž které mu institut svěří, nebo které potřebuje k vykonávání svěřeného apoštolátu. Mnozí komentátoři zdůrazňují, že dlouhodobá nepřítomnost z důvodu studia má smysl jen pro řeholníky po věčných slibech, kteří jsou dostatečně formováni k řeholnímu životu; v žádném případě by se neměla týkat řeholníků s časnými sliby, protože pro ně je prioritní řeholní formace. Apoštolát není ten, který si řeholník sám našel, ale ten, který mu představený jménem institutu svěřuje.

Další oprávněné důvody se většinou shrnují do následujících kategorií: péče o nemocné či nemohoucí blízké příbuzné (je potřeba zvážit, jestli nepřítomnost je opravdu nutná, nebo jestli se situace nedá vyřešit jinak), osobní důvody (krize povolání, zkušenost poustevnického života, dlouhý odpočinek, apoštolát, který není vykonáván jménem institutu, založení nové kongregace, hnutí…), vyšší moc (přírodní katastrofy, válka, věznění, pronásledování, povinná vojenská nebo civilní služba…).

V těchto případech vyšší představený může dát povolení maximálně na jeden rok, může však dát povolení i na dobu kratší. Je-li třeba tuto dobu prodloužit, možnosti jsou v zásadě dvě: požádat Apoštolský stolec o prodloužení nepřítomnosti, nebo požádat nejvyššího představeného o exklaustraci. Rozdíl mezi těmito dvěma řešeními objasníme dále. Někdy se stává, že se roční limit obchází, tedy že při skončení ročního povolení se řeholník vrátí do komunity, určitý krátký čas v ní přebývá a pak znovu požádá o rok nepřítomnosti. Toto řešení, i když některými právníky uznané za možné, byť s výhradami, není v souladu s duchem zákona a navíc může být přímo škodlivé, protože relativizuje předpisy práva, a to se může vymstít.

Práva a povinnosti nepřítomného řeholníka

Dlouhodobá nepřítomnost nemá vliv na práva a povinnosti řeholníka: je naplno vázán sliby, nejen slibem čistoty, ale v plném rozsahu i slibem chudoby a poslušnosti, musí zachovávat vlastní právo institutu a jeho disciplínu, má aktivní a pasivní hlas (pokud to v určitých případech vlastní právo institutu nestanovuje jinak), závisí na svých představených, a co se týká kněžské služby a apoštolátu, i na místním ordináři. Není dispenzovaný od bratrského/sesterského života, ale jen od života v komunitě. Je zproštěn pouze těch povinností, jež jsou přímo vázané na komunitní život. Nepřítomnost tedy neznamená „dočasnou sekularizaci“.

Co se týká chudoby, řeholník s povolením nepřítomnosti je ve stejné pozici jako řeholník žijící v komunitě, nejenže tedy nemůže svobodně nakládat se svým majetkem, ale platí pro něj i to, co stanovuje kán. 668 § 3 (tj. to, co vydělá, patří institutu) a potřebuje tedy příslušná povolení, která mohou být dána i v samotném dekretu povolujícím nepřítomnost. V každém případě jeho životní styl má být chudý a střídmý. Na druhou stranu institut se o něj musí postarat, i co se týká ekonomických otázek, pokud nemá vlastní příjem.

Řeholník je i nadále závislý na představených a musí si od nich vyžádat povolení pro situace, které nejsou součástí povolení nepřítomnosti, musí s nimi udržovat častý kontakt, nemůže přijímat úkoly a úřady, i církevní, bez dovolení svého představeného.

Je proto vhodné, aby představený, když dává dovolení žít mimo komunitu, jasně stanovil povinnosti řeholníka, jako např.: přítomnost na duchovních obnovách komunity, do níž patří, účast na duchovních cvičeních a na důležitých setkáních provincie nebo jiné části institutu, na určitých slavnostech a vizitacích, formu a frekvenci kontaktu s představenými; může určit i místo pobytu, ekonomické záležitosti a může vyžadovat vyúčtování, určit práci, duchovní či jiné doprovázení (podle důvodu, kvůli kterému se povolení dává). Je třeba se vyhnout jak laxismu, tak přehnanému rigorismu. Institut zase musí poskytnout řeholníkovi to, co je nutné a rozumné, např. možnost vystřídat se v péči o rodiče, aby se mohl zúčastnit duchovních cvičení, informovat ho o dění v institutu, navštěvovat ho…[1]

Návrat do komunity

Povolení k pobytu mimo komunitu končí jak vypršením doby, na kterou bylo dáno, tak i skončením důvodu, pro který bylo dáno. Stejně tak i představený, který povolení udělil, ho může odvolat, jestliže se podle jeho úsudku natolik změnila situace, že k pobytu mimo komunitu chybí spravedlivé důvody. Ve všech těchto případech má řeholník povinnost se vrátit do komunity.

Zároveň se řeholník může vrátit do komunity kdykoli ze své vůle, i před vypršením doby a komunita má povinnost ho přijmout.

Jestliže se řeholník po skončení platnosti povolení žít mimo řeholní dům do komunity nevrátí, jeho nepřítomnost se stává nezákonnou. V takovém případě je úkolem představených snažit se ho přesvědčit, aby vytrval v povolání a vrátil se do komunitního života, požádal o exklaustraci, nebo se rozhodl opustit institut. Jestliže tato jejich snaha nemá žádný výsledek, po 6 měsících nezákonné nepřítomnosti lze řeholníka vyloučit z institutu (srov. kán. 696 § 2). Rozhodně je potřeba v takových případech najít řešení; nejhorší možný přístup je nechat věci být tak, jak jsou.

Mnišky

Vše, co bylo až potud napsáno, se nevztahuje na mnišky, i když je Kodex v této souvislosti nezmiňuje. Podle instrukce Verbi Sponsa z roku 1999 (jejíž normativní opatření však byla zrušena apoštolskou konstitucí Vultum Dei quaerere z 29. června 2016), představená kláštera mohla povolit vzdálení se z klauzury maximálně na týden. Pro povolení nepřítomnosti až na tři měsíce představená musela získat autorizaci diecézního biskupa nebo vyššího řeholního představeného mužské větve řádu a pro nepřítomnost delší než tři měsíce (kromě zdravotních důvodů) bylo potřeba povolení Svatého stolce (čl. 17 § 2). V tuto chvíli je třeba počkat, jestli příští instrukce tato pravidla změní, či zachová.

Exklaustrace

Povolení dlouhodobé nepřítomnosti je podobná exklaustrace. I exklaustrace umožňuje žít řeholníkovi mimo komunitu, od povolení nepřítomnosti se však liší v několika aspektech. Vyžaduje se vážný důvod (pro nepřítomnost pouze spravedlivý důvod), povolení může udělit jen nejvyšší představený se souhlasem své rady a může ho udělit až na tři roky. Jakékoli prodloužení je v kompetenci Svatého stolce nebo v případech institutů diecézního práva diecézního biskupa (srov. kán. 686 § 1). Pro mnišky je třeba vždy žádat Svatý stolec, i pro exklaustraci, jež nepřesáhne tři roky (kán. 686 § 2).

Rozdíl mezi těmito dvěma instituty je však i v obsahu. Nepřítomnost totiž znamená jen fyzické vzdálení se z řeholního domu, nemá však vliv na povinnosti a práva řeholníka. Exklaustrace s sebou nese i dočasné odloučení od institutu, ve smyslu, že jsou částečně oslabena i pouta s institutem a s představenými. Ne nadarmo se o exklaustraci mluví v článku Kodexu zabývajícím se vystoupením z institutu. Exklaustrovaný řeholník zůstává členem svého institutu, ale je „osvobozený od závazků, které jsou neslučitelné s jeho novým životním stavem“, je i nadále závislý na svých představených, ale i na místním ordináři. „Nemá však aktivní ani pasivní hlas“ (kán. 687). Znamená to, že zatímco slib čistoty zůstává ve své plné síle, sliby chudoby a poslušnosti jsou oslabeny.

Tyto odlišnosti je třeba mít na paměti při rozhodování, zda požádat Svatý stolec o prodloužení nepřítomnosti, která přesahuje jeden rok, nebo dát indult exklaustrace. Jestliže řeholník nechce mít úzký kontakt s institutem, jestliže si chce žít po svém, tak se určitě nejedná o nepřítomnost v kanonickém smyslu, ale nanejvýš o exklaustraci.

[1] Srov. JIMÉNEZ ECHAVE, Aitor. 2010. Absentia a domo instituti (CIC can. 665). In Sequela Christi, roč. 36, č. 2, s. 197.

Dodatek: kritéria pro asistenci rodičům

Kongregace pro řeholníky a sekulární instituty v roce 1976 vydala směrnice ohledně pomoci, kterou řeholníci mají poskytovat svým starým nebo nemocným rodičům (Aide apportée par les religieux a leurs parents ages ou malades. 1976. In Informationes SCRIS, roč. 2, č. 1, s. 78-82) a které v hlavních bodech platí i dnes. Kritéria pro povolení dlouhodobé nepřítomnosti z těchto důvodů jsou následující:

  1. Povinnost postarat se o rodiče se netýká jen dětí, které jsou řeholníky, ale stejně tak i ostatních dětí, jak svobodných, tak žijících v manželství; když je nutná neustálá asistence, je třeba se v rodině dohodnout, jak se každý do této povinnosti zapojí. V takovém případě by bylo nesprávné a nespravedlivé, aby se členové rodiny, kteří žijí „ve světě“ bez závažného důvodu uvolnili z této povinnosti pod záminkou, že řeholní a apoštolátní závazky řeholníka jsou druhotné a že jen on musí být neustále a zcela k dispozici.
  2. Jestliže zvláštní okolnosti vyžadují, aby se řeholník angažoval více, protože je jedináček, nebo proto, že sourozenci ze závažných důvodů nemohou pomoci, je velmi žádoucí, aby se institut snažil poskytnout pomoc, která by mu alespoň částečně umožnila žít komunitní život. Toho lze dosáhnout například tím, že se u rodičů budou střídat i jiní členové institutu, nebo poskytnutím finanční pomoci, jež podle situace umožní přítomnost zdravotnice nebo pečovatelky.
  3. Jestliže žádné z těchto řešení není možné a přítomnost řeholníka u rodičů je nutná, je na místě povolení k dlouhodobé nepřítomnosti v řeholním domě.
  4. Představení musejí důkladně poznat situaci, aby mohli zvolit nejvhodnější řešení a zajistit, aby každá nepřítomnost v komunitě byla skutečně motivovaná a rodinná situace se nestala pro řeholníka čestnou výmluvou k vyhnutí se povinnostem komunitního života.

Michaela Pitterová, saleziánka

foto: flickr.com