O vášni pre teologické čítanie

Ponúkame vám veľmi zaujímavý rozhovor so sr. Annou Mátikovou FSP pre časopis Doxa, ktorý vychádza na Katolické teologické fakultě UK v Prahe. Rozhovor viedla Lenka Makovcová Demartini a my preberáme jednu časť z neho z portálu paulinky.cz.
Vystudovala jsi anglistiku a germanistiku, jakpak došlo na teologii?
Ano. Po absolvování učitelského oboru anglického a německého jazyka a literatury v r. 2002 jsem vstoupila do Kongregace Dcer svatého Pavla (známé jako paulínky). Po několika letech formace v Itálii (tzv. postulát a noviciát) jsem složila řeholní sliby a mým působištěm se stala komunita v Praze. Čekala mě zejména práce v nakladatelství, ale i jiné úkoly, které souvisí s naším posláním, tj. s apoštolátem v oblasti sdělovacích prostředků. Období mezi tzv. časnými sliby (ty se každoročně obnovují) a tzv. věčnými sliby (na celý život) je v naší kongregaci zaměřeno mimo jiné i na studium. Často jde o teologii v různých formách či úrovních, jak jej nabízí fakulty v místech našeho působení. Může to však být i jiný obor s výhledem na další působení konkrétní sestry. Mně bylo dopřáno studium na Katolické teologické fakulte (KTF Praha).
K čemu se teď vracíš nejčastěji nebo nejraději?
Pokračuji licenciátem na Papežském biblickém institutu v Římě. Biblické předměty absolvované na KTF představují základ, na němž teď buduji dál. Myslím, že byl solidní. Hodně pro mne znamená i několik hezkých přátelství, která vznikla právě během studia a jsou stále živá. Ačkoli je teď vzájemného setkávání méně, kvalitativně nic neubylo… možná jsou ty vztahy ještě hlubší. I tohle je podle mne důležitá složka akademického života: lidé, kteří jsou nadšeni pro tentýž obor, navážou přátelství, která jsou pak vzájemnou lidskou vzpruhou a intelektuální inspirací ještě řadu let, mnohdy i celý život.
Najde se i něco, co bys označila za stinná místa nebo slabší stránky studia na KTF?
Možná to vyzní fatalisticky, ale vnímám, že se u nás (míním tím Česko i Slovensko) za posledních 10–15 let celoplošně snížila kvalita vysokoškolského vzdělávání. KTF je součástí tohoto trendu. Není zde prostor na analýzu příčin a já k tomu ani nejsem kompetentní. Nicméně vnímám určité rozdíly mezi vysokými školami, s nimiž mám zkušenosti. Krom KTF jsem měla možnost „ochutnat“ semestr na Lateránské univerzitě v Římě nebo semestr na Hebrew University v Jeruzalémě. Svůj první obor jsem ukončila v r. 2002 a od té doby se akademická mentalita výrazně posunula. Zdá se mi, že jde nyní mnohem více o získávání titulů než o samotné poznání. A to je obrovský problém, který má závažný dopad na fungování společnosti.
Zkus to popsat konkrétněji.
Od vysokoškolského prostředí bych očekávala, že člověku naočkuje nevyléčitelnou lásku ke knihám a k četbě, takže bude sám vyhledávat a číst literaturu z oboru, který jej přitahuje. Předpokládá se samozřejmě, že jej nejprve uchvátí některá konkrétní oblast vědy, v našem případě teologie. Mrazí mne, když pomyslím, že některými předměty se dá v pohodě proplout, aniž by student vůbec dostal chuť si něco přečíst. Recyklované poznámky z vyšších ročníků jsou víc než dostačující. Nejde o to, aby vyučující dovedl studenta k četbě knih přinutit. Vzbuzování zájmu, zvědavosti, touhy nebo dokonce vášně je mnohem vyšší druh umění. Možná je to jen moje osobní posedlost, protože se zabývám vydavatelskou činností, nicméně mne trápí otázka: „Když už vysokoškoláci nejsou vášnivými čtenáři, kdo pak bude nositelem kultury?“
Co tedy navrhuješ?
Mám za to, že těžištěm univerzitního studia by neměla být schopnost reprodukovat soubor informací. Tuto dovednost si člověk odnáší ze střední školy. Očekávala bych, že vysokoškolák věnuje víc času a energie samostatné práci s informacemi. K tomu, co slyší na přednáškách, si přečte další věci (někdy i zcela opačné pohledy na danou problematiku) a vyučující mu konzultací pomáhá k tomu, aby obojí promýšlel a tvořivě propojoval. Překvapilo mne, že se tímto stylem běžně pracuje na univerzitě v Jeruzalémě, kde je počet studentů nepoměrně vyšší než na KTF. Obsah přednášky/semináře a zadaná četba se nekryjí. Naopak, někdy se zcela rozcházejí a od studenta se očekává, že je schopen vytěžit, co je podstatné. Osobní komunikace se studenty (zejména přes e-mail) je pro vyučující samozřejmostí a zpětná vazba na písemné práce je velmi konkrétní a překvapivě podrobná. Nehodnotí se kvantita reprodukovaných vědomostí, ale schopnost reflexe a argumentace. Na KTF jsem se s podobným přístupem setkala míň, než bych si přála.
To je docela ostrá kritika, nemyslíš?
Ano, je, nicméně pokud jde o něco, na čem ti záleží, pak si troufneš i na ostrou kritiku. Teologie je věda, která je úzce propojena s tím, co člověk prožívá a jak žije. Snad je možné mít v jiných oblastech vícero životních „sektorů“: v tom akademickém se zabývám vědou, ale po skončení pracovní doby si žiju svůj osobní život. V případě teologie to možné není. Jejím nutným předpokladem je víra a tu nelze oddělit od života dané osoby. Jsem přesvědčena, že jednou ze známek kvalitní teologie je schopnost pozitivně ovlivňovat tvou osobní víru, a ta pak nutně kvalitativně přetváří tvůj život. Pokud i teologie podlehne tomu trendu, který jsem nastínila výše (titul je důležitější než poznání, kvantita je důležitější než kvalita), pak se stane, že teologie, víra a osobní život budou zcela oddělené sektory, které se mohou dokonce ubírat protichůdným směrem. Anebo, což je ještě horší, místo toho, aby poznávaná pravda přetvářela život teologa, on přetváří studovanou pravdu ve světle své vlastní zkušenosti. To mne děsí!
Co bys teda chtěla naší fakultě popřát?
KTF má tu výhodu, že tady relativně nízký počet studentů umožňuje navazovat osobnější vztahy. Přála bych si, aby vyučující více využívali této skutečnosti ke sdílení svého vlastního nadšení pro věc, kterou vyučují.