Nebezpečí vyhoření u zasvěcených osob

0 Psychológia

Jednotlivé etapy permanentnej formácie sa miešajú aj s typickými úskaliami, na ktoré ako zasvätení narazíme. Únava, znechutenie či rutina, takmer nemožnosť povedať „nie“ nás odkazujú na „vyhorenie“. Je dobré poznať tento fenomén, ktorý sa objavuje po období prvotného nadšenia.

O nebezpečí syndromu vyhoření (SV) se hovoří už nejen v souvislosti s aktivními a schopnými manažery a vedoucími pracovníky, ale také jej znají i mnozí kněží, představení a vůbec osoby Bohu zasvěcené, které to se svou službou Bohu a lidem myslely a stále myslí velmi upřímně a poctivě. Zvlášť, když jsou oblíbení, vyhledávaní, schopní, výkonní, milí… Když navíc pracují v sociální oblasti, zdravotnictví, školství nebo pastoraci. Právě těm je syndrom vyhoření trvalou tichou hrozbou. Obecně totiž platí, že k němu mají blízko lidé, kteří pomáhají druhým, povahy starostlivé a zainteresované, v profesích, jejichž základem je vztah, zvláště je-li to vztah ze své povahy asymetrický, tzn. jeden dává, druhý přijímá, jeden pomáhá, druhý si nechává pomáhat atd. Náročnost je právě v té vztahovosti, protože např. na kovovou součástku nebo počítač se nemusím usmívat, nemusím mu naslouchat, nemusím mít na něj náladu, být trpělivý, atd.

Co vlastně syndrom vyhoření je? Existuje řada definic, zmíníme zde alespoň jednu z nich: Jedná se o stav, druh stresu a emocionální únavy, frustrace a vyčerpání v důsledku toho, že sled (nebo souhrn) určitých událostí týkajících se vztahu, poslání, životního stylu nebo zaměstnání dotyčného jedince nepřinese očekávané výsledky. Zjednodušeně: emoce se rozhodnou člověka zabrzdit, aby se výkonný člověk nezničil fyzicky. Při SV jde totiž o ztrátu duševně-emocionálně-fyzicky-duchovní rovnováhy, člověk se cítí být opotřebován a tento stav (vyhoření) ho přinutí se zastavit. Přitom na počátku je nadšení a zápal pro dobrou věc, velké odhodlání a také velké očekávání. A právě toto nadšení a počáteční plné nasazení je velmi charakteristické pro SV.

Ztráta, kterou SV působí, je prožívána nejen na úrovni osobní, ale často i na rovině rodiny či komunity, organizace, podniku, farnosti. Z duchovního pohledu stojí za pozornost, že při SV netrpí jen člověk sám a jeho nejbližší okolí, ale trpí i jeho vztah s Bohem až natolik, že jakoby vůbec ani neexistoval (od výčitek vůči Bohu nebo, naopak, pocitu viny vůči němu, až po úplnou absenci komunikace).

Na tomto místě zmíníme alespoň některé z možných situací, které mohou signalizovat nebezpečí syndromu vyhoření. Problematika je však mnohem komplexnější, je předmětem řady studií a i u nás již existuje dostatek literatury na toto téma.[1]

Můžeme si položit otázku: Nenacházím se v některém z níže popsaných postojů?

1) Je potřeba to udělat, tak to prostě musím udělat

Už ani nevím, proč dělám to, co dělám. Přitom na počátku jsem byl plný zápalu pro službu a cítil jsem se k ní být Bohem povolán. Všechno jsem dělal jen pro něho. Nějak se mi ale posunulo těžiště z cíle činnosti na činnost samotnou: Učím, protože je třeba učit, je to mé zaměstnání, musím přece chodit do práce. Sice mi už ty děcka lezou na nervy, ale co bych měl dělat jiného? Z naší práce se vytratilo vědomí Božího povolání a my máme pocit, že je vše jen na nás. Povzbuzením pro nás může být, že do takové situace se dostali i jiní „borci“, např. Mojžíš: „Kde vezmu maso, abych je dal všemu tomuto lidu? Nemohu sám unést všechen tento lid, je to nad mé síly. (…) Raději mě zabij (…), abych se nemusel dívat na svoje trápení“ (Nm 11, 11 – 15). Takto naříká Mojžíš, který sám byl svědkem a prostředníkem velkých Božích zázraků! Je třeba vědomě udržovat jakýsi „odstup“ od toho, co dělám – není to jen „moje dílo“, je to především a stále Boží věc a já jsem jen neužitečný služebník, nástroj v Boží ruce. A ti lidé, kteří jsou mi svěřeni, jsou především jeho děti a jemu na nich i na mě přece záleží! Známkou, že je vše v pořádku, je potěšení, radost z práce, vděčnost za to, že smím být v jeho službě. Něco je špatně, když věci dělat „musím“. Sv. Pavel radí: „Všechno, co děláte, čiňte celou duší (radostně) jako Pánu, a ne lidem“ (Kol 3, 23). Ztratí-li se totiž motiv – ono proč to dělám, jsem na nejlepší cestě k SV.

2) Nestíhám. Musím dohnat skluz.

Typickým trápením workholiků je neschopnost odpočívat i jen přibrzdit. Nestíhají se ani zastavit a zhodnotit udělanou práci, potěšit se z ní. Je však třeba umět se zastavit, prohlédnout si vykonané dílo a poděkovat za ně Pánu. Uklidit jednu práci a připravit se na druhou. Moci pracovat je milost, dar. Varující známkou je neschopnost či neochota slavit, nulový čas na skutečný relax, neschopnost „vypnout“. Prostá rada zní: Pomni, abys den sváteční světil! K tomu všemu je nám totiž dána neděle! Je třeba si odpočinout a také se občerstvit u Pána. Vyčerpaný je ten, kdo nečerpá z pramene: „Dvojí zlo spáchal můj lid: Opustili mne, zdroj živých vod, a vytesali si cisterny, cisterny rozpukané, jež vodu neudrží“ (Jer 2, 13). Když Ježíšova popularita rostla a všichni ho žádali o uzdravení či jiný zázrak, a „lidé se scházeli ve velikých zástupech, aby ho slyšeli a byli od něho uzdravováni ze svých nemocí“, Ježíš „odcházel do pustin a modlil se“ (Lk 5, 15 – 16). Jeden příběh hovoří o dvou dřevorubcích, kteří ráno začínali společně práci a oba dva měli před sebou stejné množství dřeva ke zpracování. Zatímco první se dřel celý den a nedělal skoro žádné přestávky, druhý odcházel v pravidelných intervalech a pracoval s mnohem větší pohodou a klidem. Večer si první postěžoval: „Pracoval jsem víc a déle, přesto jsem zpracoval méně dřeva a jsem mnohem víc utahaný. Cos dělal ty, když jsi odcházel pryč, a jak je možné, že máš s menší námahou uděláno více?“ Odpověď druhého zní: „Brousil jsem sekeru.“ I my potřebujeme občas přerušit práci a „nabrousit sekeru“, aby naše práce byla efektivnější. Platí prostá pravda, že modlitbou se čas neztrácí, ale získává. A také, že nemůžu dát to, co sám nemám. Máme „těšit druhé tou útěchou, kterou Bůh potěšuje nás“ (2 Kor 1,4). To ale znamená, že musíme tu útěchu a spočinutí u Pána nejprve zažít my sami!

3) Když to dělají druzí, není to ono, raději to udělám sám

Nebezpečí SV hrozí i tzv. puntičkářům, perfekcionistům. Nejen, že všechno musí po druhých zkontrolovat, raději si to udělají sami, protože to stejně nikdy neodpovídá jejich představám. Jsou negativističtí, těžko se s nimi spolupracuje, zůstávají sami. Zlobí se, že jim nikdo nepomáhá, přitom jsou jako spolupracovníci nesnesitelní. Prozrazuje se tak jejich skrytá neschopnost organizovat a nedůvěra. Většinou chtějí druhým nebo i sobě něco dokázat. Možná, že nebyli v dětství dost chváleni… Musí být viděni, „podepsáni“ pod každou činností, musí se o nich mluvit. Skrývá se v tom i neschopnost vidět velikost a kvality druhého, neschopnost radovat se s cizích úspěchů. Jsme li všichni „jedno tělo“ , pak úspěch bratra nebo sestry by mě měl těšit jako můj vlastní. Jde mi víc o to, aby dílo bylo dokonalé, nebo abychom pracovali společně? Dávám příležitost vyniknout druhému? Těší mě objevovat jeho možná dosud skryté kvality? To ovšem předpokládá vědomí o vlastní ceně, kdy nemusím nikomu nic dokazovat. Můžu víc vidět souvislosti, všímat si druhých a těšit se z toho, že vedle mě můžou růst, rozvíjet se. Důležitější než bezchybný, perfektní výsledek je radost ze spolupráce, smysl pro komunitu a společné dílo. Nevadí, že není tak dokonalé, jako kdybych to udělal sám.

4) S tím jsem ale nepočítal! Musím to přece všechno stihnout včas!

Léčkou jsou nereálná očekávání, příliš vysoké cíle, kterých není možné dosáhnout, leč v ideálních podmínkách. Ty ovšem nejsou obvyklé. Co když mi nebude dobře, když mi ujede tramvaj, když bude třeba řešit nějakou nečekanou a náhlou situaci? Je třeba pamatovat na časovou a fyzickou rezervu. Někteří lidé jsou víc než zaskočení nečekanými událostmi, které se jim „nehodí“ – jít k doktorovi, čekat na zastávce, přijmout výpadek elektřiny, přijmout něčí nebo své selhání, chybu, nemoc, indispozici. A pak narážíme na neschopnost pružnosti, improvizace. Jde ale také o necitlivost k Boží vůli, která se projevuje i v těchto překvapeních. Dávám vůbec prostor Božímu Duchu, nebo je všechno to plánování jen v mojí režii? Tvrdost a náročnost k sobě se pak přenáší i do požadavků na druhé. Objevuje se nervozita místo pokoje. Možná by stačilo počítat vždy s rezervou a nenechávat věci na úplně nejposlednější chvíli. A než si zapíšu novou položku do diáře, kratince se pomodlím…

5) Tohle je pro mně zvlášť důležité, na tom musím trvat, z toho neslevím!

Nezabrala moje práce, můj projekt, můj nápad, můj názor, určitý člověk, atd. až příliš prostoru v mém životě? Nezdůrazňuji něco až příliš? Nemluvím pořád jen o tom samém? Nevytěsnilo něco nebo někdo nebo já sám Boha z prvního místa v mém životě? Je-li Bůh Bohem, mohou polobozi zůstat, říká známý anglický spisovatel C. S. Lewis. Je třeba si stále hlídat první místo na svém hodnotovém žebříčku, vše ostatní si už pak místo najde. Možná podceňujeme to, že tuto revizi musíme pravidelně dělat i my, u kterých se to jaksi předpokládá samo sebou, když jsme Bohu zasvěcení. Občas je třeba si položit otázku, zda mi skutečně vládne Pán. Protože jen Ježíš je můj Pán!

6) Trápení druhých je vždycky přednější a oni mě potřebují…

Přílišná zaměřenost na problémy a starosti druhých je postojem typickým pro pracovníky v pomáhajících profesích, zvlášť když se jedná o křesťany.[2] Mnohdy v tomto postoji lze vypozorovat nesprávné pochopení přikázání lásky. Milovat bližního jako sebe znamená také milovat sebe jako bližního. Je třeba se naučit říkat laskavé, ale pevné ne. Mými bližními nejsou jen moji klienti, ti, kdo si žádají moji pozornost. Nemůžu se vyčerpat jen v pracovních vztazích, protože moji bližní jsou nejen v zaměstnání, ale také a především doma!

7) Je to ubíjející, pořád dokola to samé!

Rutina ubíjí, to je stará známá pravda. Platí to i pro řeholní život v komunitě. Už vím, co bude k večeři, modlitba začíná každý den ve stejnou dobu, naproti mě u stolu sedí vždycky ta samá sestra… A jde to všechno pořád dokola, každé pondělí je stejné, vše je předvídatelné, žádná změna se neočekává. Už dopředu víme, co je před námi a jak to dopadne. Tady hrozí vyhoření i lidem méně aktivním, spíše submisivním, málo tvůrčím, pasivním, flegmatickým. A přitom by možná stačilo málo: navrhnout při konventní kapitule nějakou změnu v modlitebním nebo zasedacím pořádku, v něčem se střídat, některé věci dělat spontánně, zařadit do programu a vyzkoušet něco nového… Otupění přichází také po dlouhé době strávené na stejném místě – žádné výzvy, žádné překvapení. Pak je třeba umět rozpoznat „čas příhodný“, který volá po zásadnější změně. Každá změna totiž vzbudí novou energii, je šancí začít znovu, nově. Nové začátky se pak mohou týkat zdaleka nejen práce, jsou i novým impulzem pro duchovní život, výzvou k obrácení…

8) Je mi sice zle, ale dobře to snáším!

Zhoršující se fyzické zdraví může být také spouštěčem SV. Ale kdo by se přiznal, že mu není dobře, jak by mohl potřebovat pomoc ten, kdo vždycky pomáhal druhým? Člověk si neví rady, cítí najednou prázdno, slabost je frustrující, už tolik nestihnu, zaostávám za kolegy… Přitom nemoc, indispozice, únava, známky stárnutí – to vše nás může vést k nové zkušenosti, být příležitosti k novým objevům, růstu, k nové kvalitě: Svěžest ducha zůstává, i když čas postupuje: duchovní mládí se projevuje v tom, že člověk v každém období života hledá a nalézá pro sebe různé nové úkoly, zvláštní způsob existence, života a lásky, sobě vlastní (Vita consecrata 70).

9) Jsem jim ukradená, nikdo si ani nevšiml, že jsem to udělala…

Potřebujeme jako lidé zpětnou vazbu, občasné ujištění o tom, že věci děláme dobře a že to, co děláme, někomu slouží, má smysl. Když se ale dlouhodobě nebo vůbec člověk nedočká žádného uznání, může to vést k SV. Svatý Jan z Kříže radí: Kde není láska, přines lásku a najdeš lásku. Můžeme jej snad parafrázovat a říci: Když tě nikdo nechválí, začni s pochvalou sám, buď pozorný k druhým, povzbuzuj je. Oni se to třeba od tebe naučí. Dobro je třeba šířit a zlo zastavit. A jsem-li přesto nejistá, tak si hodnocení přímo vyžádám.

Závěr

V poslední poznámce shrňme: Pozoruješ, že tvoje aktivita vzrůstá, ale produktivita klesá, že jsi podrážděný, fyzicky unavený a ztrácíš ochotu riskovat? Přestáváš si sama sebe vážit? Ztrácíš objektivní pohled a cítíš se vyčerpaně, osamoceně, nepochopeně, roste v tobě pocit hořkosti a ztráty smyslu? Začínáš se stranit kolektivu? Ztrácíš naději? Obviňuješ Boha nebo se s ním přestáváš bavit a zanedbáváš už dlouhodobě modlitbu? Pak se svěř někomu, ke komu máš důvěru, a je-li třeba, vyhledej odborníka. Povzbuzující je, že každá situace je příležitostí, která tě může posunout dál. I Eliášovo „Mám toho dost! Vezmi si můj život!“ (1 Král 19, 4) mělo dobré, lepší pokračování!

Lucie Cincialová

[1] Např. J. Křivohlavý, Hořet, ale nevyhořet. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství 2012; Myron D. Rush, Syndrom vyhoření. Praha: Návrat domů 2003.

[2] Někdy se v této souvislosti hovoří o tzv. syndromu pomocníka. Srov. např. W. Schmidbauer. Syndrom pomocníka. Praha: Portál 2008.